Přeskočit na obsah

Obrazárna Pražského hradu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vstup do Obrazárny Pražského hradu na severní straně II. nádvoří

Obrazárna Pražského hradu je součástí Pražského hradu, která se nachází na druhém hradním nádvoří. Z Hradčanského náměstí vede k obrazárně přístup branou gigantů na I. nádvoří, odtud průchodem na II. nádvoří. Z Prašného mostu je přístup branou přímo na druhé nádvoří.

Společně s klášterním sbírkami patří mezi nejstarší přeživší sbírky obrazů na území Česka. Jsou zde vystavena díla starých mistrů německé, italské a nizozemské renesance i manýrismu, obrazy středoevropského a holandského baroka.

Vznikla v Praze původně jako galerie císaře Rudolfa II. na konci 16. století, byla po jeho smrti opakovaně rozprodávána a vykrádána, ale i doplňována. Těžištěm současných sbírek, které jen z části pocházejí z císařovy původní sbírky umění, jsou obrazy pocházející z období 15.18. století.

Založení

[editovat | editovat zdroj]
Giuseppe Arcimboldo: Rudolf II. jako Vertumnus, obraz uloupený Švédy
Hans von Aaachen: Marie Maxmiliána
Hans von Aachen: Císař Matyáš jako český král

Sbírky byly na Pražský hrad soustředěny koncem 16. století císařem Rudolfem II.[1] Nebyl však první panovník, kdo zde budoval uměleckou sbírku. Český místokrál Ferdinand Tyrolský v době svého působení v Praze (1548–1567) zde vybudoval uměleckou sbírku, kterou si při svém odchodu na zámek Ambras u Innsbrucku odvezl s sebou.[2]

Nový císař Rudolf II. hned po svém nástupu na trůn roku 1583 zvolil Prahu metropolí Svaté říše římské a Pražský hrad svým sídlem. Jako milovník umění budoval po 29 let sbírky umění, přírodnin a kuriozit. Základem těchto sbírek bylo dědictví po příbuzných ze Španělska, kde byl vychován a z Rakouska, které si vybral a přivezl. Na svůj dvůr postupně povolal mnoho malířů a sochařů, kteří pracoval na zakázku nebo podle své inspirace. Podle soupisu dvorských osob z roku 1600 zde dlouhodobě působili jako dvorští malíři Hans von Aachen,[3] Bartoloměj Spranger, Dětřich Raffensteiner, Joseph Heintz, Pieter Stevens a grafik Aegidius Sadeler. Záznamy svědčí i o dalších, kteří byli u dvora dříve, či jen krátce: Giuseppe Arcimboldo, Roelant Savery, Hans Vredeman de Vries, Matthäus Gundelach, Jeremiáš Günther, Daniel Fröschl a další. Rudolf II. měl své agenty jako byl Jacopo Strada, antikváře a po Evropě i starožitníky, kteří pro něj nakupovali umělecká díla. Zajímalo ho malířství italské, nizozemské, německé a shromažďoval i ukázky pražské školy.[4]

V roce 1585 byly sbírky natolik rozsáhlé (údajně největší v Evropě), že pro ně dal přestavět někdejší konírny. V letech 1598–1606 byly obrazy byly rozmístěny ve 2. patře Dlouhé chodby a ve Španělském sále. Bylo jich na 3000.[5] Zastoupeni tam byli téměř všichni významní italští, nizozemští a němečtí mistři minulosti i současnosti.[6] Dlouhá stavba či Chodbové stavení se nazývala Dlouhá proto, že její délka byla sto metrů. V přízemí měla sedlovnu, v prvním patře tzv. kunstkomoru a ve druhém patře byla hlavní část, tedy (Rudolfova) galerie. Na tyto prostory navázal roku 1598 dostavěný Španělský sál. Kolem roku 1600 obsahovala sbírka 1300 obrazů a tisíce dalších uměleckých předmětů.[7]Severní palác pak nechal propojit s ostatními částmi hradního komplexu u staré Bílé věže úzkým křídlem, spojujícím II. a III. hradní nádvoří.[8]

Postupný zánik

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1611 nastoupil místo nemocného Rudolfa II. císař Matyáš Habsburský. V lednu roku 1612 Rudolf zemřel, jeho umělecké i přírodovědné sbírky byly zapečetěny a následně byl proveden soupis a odhad ceny všech sbírek – 17 milionů zlatých.[9] Brzy poté nový císař první, menší část sbírek nechal odvést do Vídně, další část si odvezl na 1500 povozech po bitvě na Bílé hoře Maxmilián I. Bavorský,[10] v roce 1630 následovalo ničení saským vojskem. V roce 1648 zbývající část sbírek vyrabovala švédská vojska pro svou královnu Kristinu.[11] Švédové tehdy část Prahy obsadili. Na hradě zbyly ze sbírky Rudolfa II. jen předměty poškozené nebo druhořadé. Část uloupené sbírky podlehla zkáze roku 1697 při požáru královského zámku v Stockholmu a zbytek byl rozprodán po Evropě.[12]

Další z císařů Ferdinand III. Habsburský v roce 1650 koupil a do prázdných prostor umístil sbírku lorda Buckinghama, pak koupil a nechal instalovat další obrazy z Vídně. Ovšem další císař Karel VI. část získaných obrazů nechal odvézt zpět do Vídně. V letech 1742 a 1749 byly některé obrazy prodány do Drážďan.

Schema hradu, obrazárna je vlevo nahoře pod číslem 25

V době panování císařovny Marie Terezie byl do Prahy povolán dvorní architekt Nicolò Pacassi, aby Pražský hrad přestavěl do barokní, více reprezentativní podoby. Zrušil obrazárnu, část obrazů dal odvézt do Vídně a zbytek podle svých představ dal instalovat do Nového paláce. Velikost pláten uzpůsobil dřevěným panelům na stěnách, zároveň je nechal odborně posoudit i zrestaurovat. Pacassi řadu vnitřních prostor hradu scelil.[13]

V reakci na postupnou likvidaci sbírek odvozy do Vídně byla založena několika českými aristokraty a vzdělanými měšťany roku 1796 Společnost vlasteneckých přátel umění v Praze. Roku 1797 se jejich jménem hrabě František Šternberk obrátil s žádostí na vídeňský dvůr i hradního správce a zapůjčení pláten pro Obrazárnu Společnosti. Bylo mu vyhověno a tak obrazy z depozit Pražského hradu a z bytu císařských úředníků na dlouhý čas získal: v roce 1797 prvních 67 obrazů, v roce 1802 dalších 32. Protože Obrazárna Společnosti měla prostory omezené, od roku 1836 začala s jejich postupným vracením. Část vrácených obrazů putovala obratem do Vídně. V roce 1918 měla Společnost 30 obrazů převzatých z Hradu. Obrazárna Společnosti se stala základem dnešní Národní galerie.[14]

Obnovy obrazárny

[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1918 Pražský hrad převzala do vlastnictví Československá republika. Byla zřízena Kancelář prezidenta republiky a postupně i několik odborných komisí k posouzení uměleckých sbírek státu. Komise v roce 1919 doporučila obrazy z hradu restaurovat, vyvěsit na reprezentativních místech a některé převést do galerie v Rudolfinu, kde byla obrazárna Společnosti, základ Národní galerie. Posuzování obrazů na Pražském hradě však nebylo v roce 1925 pečlivé. V roce 1930 bylo reparační komise jednala v Paříži s Rakouskem o navrácení sbírek do Prahy. Rakousko nabídlo pouze obrazy druhořadé, které náš stát odmítl převzít. V roce 1930 byl z Masarykova fondu zahájen nákup obrazů pro hrad. Kupována byla díla širokého spektra od starých mistrů českého baroka přes z 19. a počátek 20. století až po soudobé umění českých nebo s českými zeměmi souvisejících umělců. V letech okupace byly některé obrazy uloženy v Lánech, jiné na Hradš zůstaly. Německá správa považovala Prahu za svou a obrazy, jejichž hodnota nebyla známa, odvézt nepřikázala.[15]

Až šest let po skončení války bylo započato s prvními inventarizacemi uměleckých sbírek Pražského hradu, nebyly však ani odborné, ani důsledné. V letech 1960 a 1961 bylo prováděno na hradě množství stavebních prací. Národní kulturní komise dala řadu obrazů převést do Národní galerie a tehdy s ní spojeného Uměleckoprůmyslového muzea. V roce 1961 byly mnohé obrazy předány orgánům státní památkové péče a uskladněny v depozitáři státního zámku Opočno. Během přestavby hradu koordinované Kanceláří prezidenta republiky byla provedena restaurace obrazů, které se později měly na Hrad vrátit.[15]

Vchod ze 2. nádvoří, Bořek Šípek (1998)
  • V letech 1963–1965 byla vybudována nová Obrazárna Pražského hradu podle projektu Františka Cubra a Josefa Hrubého. Celou výstavní expozici vytvořil prof. dr. Jaromír Neumann za asistence začínající kunsthistoričky Elišky Fučíkové.[16] Zároveň s úpravami bylo provedeno odborné posouzení pravosti všech zachovalých obrazů a tyto z Opočna i Národní galérie vráceny zpět.

Obrazárnu tvořilo 6 sálů. Do prvního byla soustředěna díla rudolfinských umělců, do druhého obrazy získané po smrti císaře. Třetí místnost byla někdejší Ferdinandova konírna s italskými obrazy 16. a 17. století. Čtvrtou místností o patro výš byla Rudolfova konírna, později nazývaná Rudolfova galerie. Zde byly soustředěny nejvýznamnější obrazy – Tizian, Rubens, Veronese, Tintoretto. Do páté místnosti byly soustředěny obrazy německé, vlámské a českého baroka – Brandl, Kupecký. V šesté místnosti byly fotografie a dokumenty přibližující historii sbírky, restaurátorství, to vše doplněno několika originály.[17] V následujících desetiletích pokračoval systematický uměleckohistorický průzkum a restaurování obrazů. Když Kancelář prezidenta republiky roku 1993 ustavila organizaci Správa Pražského hradu, byla mimo jiné připravována nová expozice obrazárny.

  • V letech 19951998 byly zásadně technicky rekonstruovány všechny prostory podle moderních norem bezpečnosti a klimatizace. Dále byly podle projektu Bořka Šípka provedeny úpravy výstavních prostor, nové řešení vchodu a vybavení interiérů sedacími nábytkem. Podařilo se zakoupit několik obrazů z původní Rudolfovy sbírky.

Některá významná díla

[editovat | editovat zdroj]
Lucas Cranach st.: Sv. Kateřina a sv. Barbora
Hans Holbein: Elizabeth Vaux
Rubens: Shromáždění olympských bohů
Leandro Bassano: Říjen

Obrazy českých mistrů baroka a rokoka

[editovat | editovat zdroj]

Výstavní akce

[editovat | editovat zdroj]

Obrazárna pořádá příležitostné výstavy spojené s komentovanými prohlídkami. Sbírka obrazů 19.–20. století z fondu TGM není součástí stálé expozice[20] a bývá vystavena mimo Obrazárnu, například v Konírně Pražského hradu.

Odrazy ve filmu

[editovat | editovat zdroj]

Obrazy na známkách

[editovat | editovat zdroj]

Československá pošta vydala v rámci sérií Pražský hrad několik poštovních známek s obrazy z Pražského hradu. Například:

  • Tizian – Toaleta mladé ženy, vydáno 12. srpna 1965
  • Paolo Veronese – Svatá Kateřina, vydáno 28. září 1988
  • V. V. Reiner – Autoportrét, vydáno 9. května 1989
  1. NEUMANN, Jaromír. Obrazárna Pražského hradu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. Kapitola Povaha a historie, s. 14. 
  2. MATHESIUS, Vilém. Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha: Sfinx, 1940. Kapitola Dvůr Rudolfův, s. 143. 
  3. KREJČÍ, Milan; NEUBERT, Karel. Praha Setkání věků. Praha: Odeon, 1986. Kapitola Praha renesanční, s. 25. 
  4. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.15
  5. Archivovaná kopie. www.hrad.cz [online]. [cit. 2020-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-18. 
  6. DUDÁK; VLADISLAV. Pražský hrad - Hradčany. Praha: Baset, 1998. ISBN 80-901891-3-X. Kapitola Pražským hradem v procházce staletími, s. 38. 
  7. Co daly naše země lidstvu, str. 144
  8. Pražský hrad - Hradčany, str. 38
  9. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha a okolí. Praha: Svoboda, 1988. Kapitola Pražský hrad, s. 75. 
  10. Praha, Setkání věků, str. 37
  11. Pražský hrad - Hradčany, str. 39
  12. Co daly naše země lidstvu, str. 145
  13. Praha, Setkání věků, str. 28
  14. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.39
  15. a b Obrazárna Pražského hradu 1964, str.50
  16. a b Praha, Setkání věků, str. 56
  17. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.53
  18. Praha, Setkání věků, str. 38
  19. Obrazárna Pražského hradu 1964, str.58
  20. Markéta Ježková-Jitka Šosová, TGM a sbírka umění pro Pražský hrad. Správa Pražského hradu: Praha 2018

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Václav Vilém Štech, Z Obrazárny Pražského hradu, Pražské malířství XIX. století. Praha 1933
  • Jaromír Neumann, Obrazárna Pražského hradu. Soubor vybraných děl. Nakladatelství ČSAV Praha 1964, stran 254.
  • Jaromír Neumann, Průvodce Obrazárnou Pražského hradu. Orbis Praha 1964
  • Markéta Ježková-Jitka Šosová, TGM a sbírka umění pro Pražský hrad. Správa Pražského hradu: Praha 2018, ISBN 978-80-86161-89-1

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]